držím ti pěsti

něco tu chybí



něco tu chybí

něco tu chybí

ale máme

čas

(Jan Vacík)

zase se za něčim honíme

zase za nějakou další *íčovinou

co tu děláme, to netušíme

ale nějak jsme se shodli na tom, že roky plynou

přestože sami jsme vztyčili mezníky
umělý hranice reality

sami šlapeme na otazníky

který by třeba mohly ranit naše city

ale…

Refrén:
nechci to vidět těmahle očima

nechcete vidět, co vidím já?
chuť nenávidět a pohřbený zaživa

živíme ego, který neumírá

nechce se stydět sebranka zločinná

a vyhřívá se na výsluní

karma je – zdá se – dočasně nečinná

uzavřít účty však nezapomíná

už zase za něco platíme

za něčí bazén a povolení mlčet

vždycky až na ústupu zbrojíme

tak nezbejvá nám než v současnosti trčet

přestože sami jsme stvořili symboly

pro který vlastní životy nežijemprodali nám lístky do tomboly
kde hlavní cenou je jenom carpe diem

Refrén

(Jan Vacík)

sednul jsem si na zápraží domu člověka

kterýho si nevážim

a vžil jsem se do situace sama sebe 

v momentě

kdy kosa na kámen sedne

a už se neovládnu

zapomenu na etiku

vezmu benzin a sirku

ale potom si vzpomenu na mámu

jak říká:
někdy si stýskáš, někdy lítáš

někdy se topíš a nic víc

a všechny šrámy i sečný rány

se časem samy zajizví

mam v šuplíku asi tak dva miliony

rozepsanejch básní

většina z nich stojí za hovno 

a nejsou vůbec ničim zvláštní

jsou v nich příběhy lidí

do kterejch nevidim

a který i když by snad chtěli

tak vlastně nikdy neviděli do mě

jsou v nich příběhy lidí

který se nestydí

ze lží stavět svejch pár věží 

v týhletý prapodivný době

jsou v nich tisíce tváří

co svět rozzářily mi na chvíli

jsou v nich sny, co se zdály

a příběhy, který se nestaly

a v nastalý chvíli

kdy se perem spojili rivalové – vědomí s egem

řekli: smrt se nám nezdá 

a špatná je msta

ale na tenhle život ti jebem!

někdy to máš, někdy v tom lítáš

někdy chceš rub, dostáváš líc

a jistý rady tvojí mámy

dávají smysl čím dál víc

sednul jsem si na zápraží domu člověka

kterýho si nevážim

a vžil jsem se do situace sama sebe

v momentě, kdy to tam fakt zapálim

(Jan Vacík)

posílam ti pac a pusu

ze svý kóje v matrixu

nevim, jestli existuju

tak se na mě nefixuj

a ptám se nad ránem

toastu s avokádem

co tady děláme?

zeptej se maminky

zeptej se googlu I’m Feeling Lucky

zeptej se klidně doktoranda

seš moje představa

a tady přestává

a začíná

všechna sranda

nevíme, kdo jsme

a kde jsme

a vo co tu de

nevíme, kdo jsme

a kde jsme

co s náma bude

letíme kosmem

a pustnem

a nakupujem

ohřívač vlhčených ubrousků

seš duch, co v kostlivci

na kusu šutru pluje

to, čemu uvěříš

najednou existuje

lapený uvnitř zornic

skáčem skrz datumy

nejdřív tu nebylo nic

a teďka jsme tu my

stínovej blockbuster

na stěně jeskyně

full HD remastered

jestli spim, štípni mě

au!!

jsem život, co se naskyt‘

když si dal Bůh dva prásky

s štamprlí ayahuascy

jdu hledat zbytky lásky

a než jdu spát

tak se mi zdá

že ty seš já

a já jsem ty

a život šňůrka

na momenty

a s každým dalším a s každým dalším a s každým dalším

a s každým dalším a s každým dalším a s každým dalším

mám větší podezření

že realita

není

nevíme, kdo jsme

a kde jsme

a vo co tu de

nevíme, kdo jsme

a kde jsme

co s náma bude

letíme kosmem

a pustnem

a nakupujem

ohřívač vlhčených ubrousků

a svět je rosa

na fousku

kotěte 

zhasněte

až
pudete

(Jiří Charvát)

autista mi nakreslil kostrbatý souhvězdí
a zasněženej park
tak v něm sedim

smutnej cvok

v klíně blok

two o’clock, four o’clock?

a nevim, která bije

tři čtvrtě na hovno

a furt to nestačí

co tě nezabije

to tě zmrzačí

Refrén
chci, aby můj život byl

hořící bublina

ale zatim je to

jenom rozkopnutý lego

chci, aby můj život byl

hořící bublina

nevim, co bez tebe

a nevim, co s tebou

cejtim se otrávenej

ale nechce se mi zvracet

pořád jinej, pořád stejnej

v březnu je mi dvacet

a nevim, která bije

čtvrt na smrt a

furt to nestačí

vždyť co tě nezabije

to tě zmrzačí

Refrén

oranžovej sníh ve světle lamp

už ani nezebe

jenom se drolí

koukám se na sebe

dopředu nevidim

a zpátky mě to bolí

ani nevim

jestli mi to

za to všechno stálo

ale jestli mě to nezabilo

bylo toho málo

do prdele všechno

mi to za to stálo

a jestli mě to nezabilo

bylo toho málo

(Jiří Charvát)

vědomí, svědomí, mý?

žádný

nikdo se nikdy nedobere

pravdy

sweet, naive, sheep
I’m not

I’m not a

I’m nada

yo soy nothing ty vole!

a camera lens

co postrádá

knapp för självkontroll

another people v bludnym kruhu

Sie rennen so verdammt schnell

netuším, kdy přijde bod zlomu

when those empires

go to hell

zato jsem ale uviděl

jak malá vlna čeří vodu

halten sie für paar minuten

vlna za vlnou

blázen za bláznem

jednou povstanou

ze svejch stavidel

espera and breath!

odpouštěj and live

the life you always wanted

the one that you’ve promised

sobě

když jsi byl ještě živ

vědomí, svědomí, mý?

žádný

nikdo se nikdy nedobere

pravdy

ptám se sám sebe

jestli to má smysl

stát tady a srát

trochu mimo mísu

vem si můj kontakt a k mýmu číslu

napiš si poznámku vyžádal přístup

do mojí komory mozkový, zrádný

kde jsou ty stresy na to, co je správný

a hledání součástek, co jsou snad vadný

ale nikdo se nikdy nedobere pravdy

nikdo se nikdy nedobere pravdy

nikdo se nikdy nedobere

nikdo se nikdy

nikdo se

nikdo

(Jan Vacík)

zlato

udělal jsem ti dva toasty

šunka, sýr, cikánská omáčka, tak si

aspoň kousni

nebo si dáš radši míchaný vajíčka?

taky tu mám fazole

seber se

nejdřív chceš

na koníčka a teď

mi tu

krvácíš po stole

Refrén

už v tom zase plavu

další z pěknejch holek

rozbila si hlavu

o můj noční stolek

tak jsem sám

tak jsem

sám

zlato

tak co?

nejdřív jsi chtěla bejt nahoře

abych ti nemoh’ dávat pusu

že prý seš královna nymfomanek

a já

tvůj princ

a teď se mi tu válíš po ubrusu

a přes celej levej spánek

velkej rudej

šlinc…

Refrén

ale ty jsi jiná

ví Bůh ty jsi jiná
ví Bůh
ty máš
cyklistickou přilbu
tu dum tu dum
cyklistickou
přilbu

(Jiří Charvát)

lidi jsou zvláštní
a nikdy nemají dost
a snadno mění ideály
za hrubost

karkulka je výmluva proč
vykácet les
a homo homini
jen ochočený pes

jsme šťastná rodinka
však v duši temný sklon
nevstanem ze židle
když blízko neni pokémonpřed vlastním prahem bordel
ale každej z nás je rád
že může v posteli
od prázdných lahví z piva
spát

každej vlastní kancl
zuby bělejší než sníh
a dárky, co rozváží
Coca-Cola na saních

krátká pauza na oběd
a až umřu – tak mě vzbuď!
sorban draselný, E14
kilo cukru a rtuť

selektivní výběr?
jen práce nebo důchoďák
nejdřív třicet let praxe
no a děti až pak

tři kompy, Chorvatsko
(s komentářem od Záruby?!)
rub nebo líc anebo nic?
žijeme naruby

Refrén

jsem tvůj vztek
tvoje zášť
přede mnou
se neschováš

ty jsi ty
kterej krví
krmí
tyhle pocity

já jsem zvěř
a ty jsi též
no tak se mnou
nesoupeř

Semilhář
nastav tvář
co před sebou
neschováš

teď přišel čas
na upřímnost
na všechno
čeho už máš dost

zaručený zprávy
co se valí z médií
pro ty, co koupíš si
vánoční prémií

války a lidi, co neváží si
že je tu klid
a vztáhnou ruku na ženu
když se chtěj’ ukojit

nestačí si mejt ruce
chcem za lidskost bojovat
když všechno selže – sirky, benzin
začnem‘ od znova

Refrén

(Jan Vacík & Petr Brožovský)

vevnitř jsou polštáře
a kalhotky a v nich
ty
a venku je inverze
a anonymní ksichty
někdy se mi
nechce ven

vevnitř je čoko-müsli
básničky a v nich
ty
venku jsou reklamy
na mcdonaldský šlichty
někdy se mi vů
bec nechce ven

vevnitř je vana a
v ní nahá sedíš
ty
venku shluk kohoutů
na jednom smetišti
a někdy se mi tak nějak ú
plně nechce ven

vevnitř je bozkanie
a mý prsty a v nich
ty
venku se mrtví lidi
vracej z noční šichty
taxemiwoo
tak se mi vů
bec nechce ven
a jsem rád
že jsem
tam
kde jsem

vevnitř jsou snáře
a diáře a v nich
ty

a tak se mi vů
bec nechce ven
a jsem rád
že jsem
tam
kde jsem


(Jiří Charvát & Jan Vacík)

nevidomí kovboji
na dýchacích přístrojích
broukaj‘ si svý fanfáry
a připíjej‘ si
na zdraví

pevně ve svých postrojích
vzpomínaj‘, kdo podstrojil
jim tyhlety fanfáry
co už dlouho nehrály

slunce ve tvých dlaních
zase žhne
nes’ jsem ti psaní
a už ne

nevidomí kovboji
na dýchacích přístrojích
jedou dál a doufají
že svý sedla nedají

odpočívej v pokoji
homo věčně v odboji
odpočívej, člověče
nebo někam přetečeš

slunce ve tvých dlaních
zase žhne
nes’ jsem ti psaní
a už ne

nevim, jak to říct
ale chci to říkat
nevim, jak to pít
a polykam
to těžce
a nechce se mi zvykat
na leckterý nový lekce


nevim, jak to říct
ale chci to říkat:

Odpočívej v pokoji
homo věčně v odboji


(Jan Vacík)

pod střechou stodoly
hrajou Monopoly
s životy

prastarý struktury
co opici pro rohlík
nadchnuly

a fraktury už
nehojí sádrou
ani dlahou
ale jen čísly

jen tak však
nevymažou fakt
že jim dochází
kyslík

až si ty stvůry
svý údy
přeměří

po letech zvůlí
zavládne
příměří

až se ty vrány
rozletí
na všechny strany

některý z nich
už dávno čekaj‘
u dveří

no tak jim jdu otevřít
když nechtěj’
samy

to bude
dobrý


pod střechou bez oken
hřeje je naděje
že někde je svět
kde se usadí

a kde tamním
opicím nevadí
bejt jenom nářadí

co tahá, vozí
a jeho bozi dál
sajou, rdousí
a porcujou si vál

až si ty stvůry
svý údy
přeměří

po letech zvůlí
zavládne
příměří

až se ty vrány
rozletí
na všechny strany

některý z nich
už dávno stojí
u dveří

no tak jim pojď otevřít
když nechtěj’
samy


některý z nich
už dávno čekaj‘
u dveří

sbalený kufry
tak pojď jim
otevřít

ať se ty vrány
rozletí
na všechny strany

to bude
dobrý


(Jan Vacík)

štvou mě tvý neurózy
a masivní ušní boltce
štve mě, jak se každej den
snažíš

konečně stopnout
tu správnou holku na tříkolce

Refrén
s náhonem na všechny kola
s úsměvem Brendy Walshový
budeš s ní skákat z mola

koupíš jí bublifuk
a mně to nepovíš

s úsměvem Brendy Walshový
s úsměvem Brendy Walshový

mý neustlaný ego a
postel štvou tě

tak pláčeš
a něco
kuješ

ležíš ve sprchovým koutě
a tam se celkem ostentativně
maceruješ

posilující šampon
tě neposílí
a toaster ve vaně tě
zabije

spláchnu zhasnu
a do koupelny vjede avie

Refrén


(Jiří Charvát)

ahoj, jsi tu správně
vítej v mojí hlavě
nestůj venku
a pojď dál

co děláš, nezouvej se!
podívej se kolem
je tu bordel
cos čekal?

jsem jenom sperma s vejcem
z vagíny ke kolíbce
dorostlá schránka
člověka

jsem jenom teď
a nebo
jsem tu byl vždycky s tebou?
možná jseš ty
možná jsi já

no a možná
že se potkáme
někde
na půli cesty

když to poznáš
tak mě to dostane
držim ti pěsti

možná že univerzum
se mnou a nebo versus
předem zná
moje tažení

mapu jsem neobdržel
cestou jsem se zdržel
tak jsem snad nabral zpoždění

ano, jsi tu správně
vítej v mojí hlavě
nestůj venku
a pojď dál

co děláš, nezouvej se!
podívej se kolem
je tu bordel
cos čekal?

stěny ti často zvenčí
připadaj, že jsou tenčí
někdy jsou pravý
někdy lžou

lidi ti často zvenčí
připadaj, že jsou tenčí
někdy seš mimo
někdy jsou

no a možná
že jenom padáme
a nikdo
nemá páku

co je tak hrozná
že tě s ní dostane
všimni si všichni
jsou bez padáků

no a možná
že se potkáme
někde
na půli cesty

když to poznáš
tak mě to dostane
držim ti pěsti

držim ti pěsti


(Jan Vacík)