mezníky

Tahle písnička na albu navazuje na úvodní píseň jako baletka, která opravdu tančí. Položenou vazbou na elektrice se plynule přejde dál. Porodní okolnosti jsou v tomhle případě ale o poznání složitější. Vracíme se na začátek března 2019 a já se přes internet domlouvám s nějakým Jirkou Sejfem na první zkoušku. Na zkoušku.

Žižkovšiška nám velkoryse poskytla prostor, protože jsou zlatíčka největší. Jirka si až cestou tam poprvý poslechl moje nahrávky a tak mi jde říct něco jako  sorry, ale s tebou nikdy. Mimochodem. V mém pátrání po bubeníkovi, kterej by se mnou založil kapelu, byla tohle schůzka s pořadovým číslem třináct. Na pověry mě nikdy neužilo.

Moje písničky vznikají různými způsoby. Někdy začínám textem, jindy hudebním motivem a občas to ze mě leze s kytarou v ruce obojí naráz. Ve výjimečných případech se pak objeví jakési Frankensteinovo monstrum, sešité z různých nápadů a časových období. A takový je případ Mezníků. Kytarovej riff jsem napsal v parku pod athénskou Akropolis v roce 2017. Chtěl jsem z toho udělat píseň s anglickým textem pro moji tehdejší kapelu When we collide. Nikdy jsem to nedopsal.

Řecko, do kterého jsem se chtěl původně přestěhovat, jsem opustil s tím, že doma je nejlíp a experiment se sedmičlennou rockovou kapelou, sestávající z členů z celého světa, vyšuměl do ztracena pro nedostatek posluchačského zájmu a volného času všech zúčastněných. Dvě podomácku nahrané a mnou produkované desky Be a Focus nicméně nadále přežívají v online prostoru a pro mě fungují jako takovej hudební deník.

O jeden rok starší a jednu kapelu chudší jsem přes inzerát potkal bandu maníků, kterým chyběl frontman. Nikdy jsem se nepovažoval za zpěváka, takže mě stálo hodně rozhoupávání, abych vyrazil. Kluci poslouchali a taky hráli hudbu, která je mi hodně blízká. Bylo to prostě strašně lákavý. Hrozně jsem se před tou první zkouškou zlil, byl jsem nervózní. Naštěstí pro mě jsem byl jedinej, kdo se jim během několika týdnů ozval, takže jsem vyhrál konkurz.

Následujících prvních pár měsíců bylo jedno z nejkreativnějších období, kterými jsem prošel. Kluci byli výborní, osobití, sehraní. Lukáš Chládek hrál úsporný, tvrdý a přesný bicí. Richard měl rockovej zvuk baskytary a popovej cit pro melodii. A Vítek Johan si dal tři brka, čtyři braníčky a pak z jeho kytary začaly vylejzat psychedelický zvuky jinejch vesmírů a akordy, jejichž název vypadá podobně, jako chemickej vzorec pervitinu.

Kapelu jsme pojmenovali Halocline ponds. Vítek k tomu měl nějakou historku se svítícíma jezírkama na Islandu, ale moc si to nepamatuju. Stejně jako on jsem v té době hulil baráž o první ligu. Vymysleli jsme vlastní žánr a promotéry oslovovali s tím, že hrajeme fresh rock. Myslím, že je to rozhodně méně debilní, než čtvrt-na-smrtí nefolk, kterej nám prvních pár let existence recenzenti a pořadatelé běžně měnili na neofolk, tedy existující žánr, se kterým ale nemáme vůbec nic společného.

Hned na první zkoušce jsem se seznámil asi s šesti hotovýma songama, které čekaly na text a zpěv. Pracoval jsem tak, že jsem si písničky na zkouškách nahrával a bez přípravy do nich improvizoval svahilštinou. V praxi to znamená blábolit foneticky a rytmicky zajímavý party a doufat, že z toho nakonec něco vyleze. Celej tejden až do další zkoušky jsem v podstatě neposlouchal nic jiného, než tyhle nahrávky a svahilštinu postupně přetvářel v anglické texty, které dávají nějakej smysl.

Na angličtině jako takové jsme nikdy nelpěli. V té době jsem ale žil s partnerkou ze Švédska, se kterou jsem mluvil anglicky a tak pro mě bylo přirozené stejným jazykem psát. Přesto nebylo divné, že v tom intenzivním období vznikla z klukama připravených hudebních partů taky skladba Ego, které neumírá. V šuplíku jsem našel kus rozdělaného textu. Myslím, že to byla první sloka a první půlka refrénu pozdějších Mezníků. Dopsal jsem to a tak jsme na těch pár koncertech během krátkého, ale o to intenzivnějšího fungování Halocline ponds měli i něco česky.

Tenkrát na Kačerově u metra nově otevřeli pizzerii a jako promoakci nabízeli malé pivo ke každé objednávce jídla. Šestinka pizzy stála dvacku. Těch šestinek jsme si tam po zkouškách jezdívali dát každej aspoň pět. Přestože jsme se ve volném čase všichni čtyři dokázali společně skvěle bavit, brzy to šlo celý do sraček.

Hádali jsme se o placení zkušebny, pozdní příchody a nakonec i o hudbě jako takové. Název naší jediné písničky s českým textem příznačně rozhodl o tom, že to zabalíme dřív, než jsme pořádně začali. Neumírající ega se mydlila hlava nehlava, společnej chat začalo bejt zbytečně toxický místo a všichni jsme z toho potřebovali utéct. O osm let později se třeba s Lukášem často vídáme. Myslím, že zlá krev mezi námi všemi už je dávno pryč. Každopádně fresh rock tenkrát musel zemřít.

Po rozpadu kapely, na podzim roku 2018, jsem hodně buskoval. Když buskujete denně několik hodin, začnou vás velice rychle štvát úplně všechny písničky, co jste kdy napsali a máte dvě možnosti. Hrát míň, nebo psát víc. A tak se stalo, že jsem si vzal text napsanej pro mrtvou kapelu a riff napsanej pro jinou mrtvou kapelu a z jejich popelů porodil Mezníky. Až do osudového března 2019 jsem dál hrál v tunelu pod Vítkovem šestkrát týdně a tak jsem to měl všechno docela dobře nacvičené.

Střih. Potkávám se před Žižkovšiškou se zrzavým řízkem, u kterého těžko říct, jestli přišel ze skateových závodů, konzervatoře, nebo squatu. Jak se později ukázalo, všechny možnosti byly stejně pravděpodobné. Možná si to v hlavě zpětně trochu přibarvuju, ale mám pocit, že jeho první věta byla: Zdar, máš cígo?

Nemám páru, proč jsem na něj jako první písničku vytáhnul zrovna Mezníky. Možná, protože patřila mezi tehdy nejnovější a ty mě vždycky baví nejvíc. Nebo proto, že byla nejkytarovější a já se chtěl nějak zalíbit. Každopádně se Jirka chytil na první dobrou. Pak jsme si v rychlosti vyřešili místa, kde a jak udělat záseky, znovu si to přehráli a všehovšudy za sedm minut bylo hotovo.

Ta chemie byla instantní, čistá a přirozená. Šli jsme ven na další cigáro a na moji otázku, jestli mám dál hledat bubeníka, Jirka – nejspíš k vlastnímu překvapení – odpověděl: “Asi ne, no.“ To, že se mi na tu první zkoušku přišel původně omluvit s tím, že na to nemá čas, jsem se od něj dozvěděl až o pár let a pár set odehraných koncertů později.

Sluší a patří se podotknout, že na studiové nahrávce v tomhle případě nehrajeme jenom my tři z původní sestavy kapely. Ta dobře zahraná, barevná a přesná elektrika v levém sluchátku nese rukopis Vojty Peřiny, kterej na Držim Ti pěsti nahrál několik kytar přes multiefekt přímo do zvukové karty. Bylo to ve sklepení vily, ve které tenkrát sídlil startup, pro kterej jsem pár desítek hodin měsíčně pracoval jako copywriter. Za postel, stůl a úzký okno v mínus půltém podlaží jsem jim platil asi dvojku měsíčně, která se mi automaticky odečítala z  odpracovaného.

Byl by to bejval skvělej deal jenom za tu samotnou díru, součástí vily ale byly taky bazén, pinpongovej stůl, automat na kafe a nekonečná zásoba toaletního papíru zadara. Nebylo to poprvé ani naposled, kdy jsem si připadal jako vedlejší postava nějakýho pošahanýho americkýho bijáku.

Nahrávání Vojtovo kytary jsme poprvé museli přeložit. Do “pokoje” natekly asi čtyři centimetry vody. Když jsem na to přišel ve tři ráno noc před nahráváním, bylo to po návratu z nějaký náhodný kalby. Nejdřív jsem bez rozmyslu šlápnul do potopy a pak rychle uskočil zpátky na vyvýšenej práh pokoje. Následně jsem se z nějakého důvodu vysvlíkl donaha a bosky se dobrodil k pár metrů vzdálené posteli. Utřel jsem si nohy do trika ze včerejška, který se válelo na posteli a zabalil se do peřiny. Tohle dneska řešit nebudu.

Po probuzení jsem během vytírání vynosil hodně přes čtyřicet kýblů vody, jenže další pořád přitejkala a nevypadalo to, že by si chtěla dopřát pauzu na cigáro. Telefon. Sorry, dneska to u nás nejde. Napodruhý se to už povedlo. Nevím, jestli jsme si pak s Vojtou aspoň pinkli přes síťku. Do bazénu jsme ale nelezli určitě.

---

---

MOŽNÁ, ŽE SE POTKÁME?