Něco tu chybí

Tohle vyprávění nebude chronologický. Ani logický. Když už by to mělo bejt nějakým způsobem „ický“, pak snad autentický. Ke každý písničce, od první desky a prvního songu na ní až po to nejnovější, napíšu vzpomínku. Pro mě je to terapie. Vy si v tom třeba taky něco najdete. A nebo ne.

V březnu léta páně 2019 se moje letité přání postavit kapelu okolo písniček napsaných pod pseudonymem Čtvrt na smrt stalo skutečností. Spoluviníky byli bubeník Jirka Sejf a baskytarista Kuba Hartmann. Tedy…baskytarista. Když jsme se domluvili na první zkoušce, měl za sebou asi tři lekce. Ale o tom někdy jindy. Věděl jsem, že Kuba je lepší muzikant, než já kdy budu. A tak bylo šumafuk, že doteď hrál na klávesy.

Na začátku dobna tedy tenhle kolotoč začal postupně produkovat odstředivou sílu. Osahávání společnejch mantinelů, zkoušky, nadšení, kalby, pokusy, omyly, kalby, zkoušky a hlavně falešný přesvědčení, že jsme na stopě něčemu většímu, než jsme my. Bylo to nádherný období a to přesto, že na každou písničku, kterou jsem klukům ukázal a oni ji přijali za svou, padly zhruba čtyři další, které v lepším případě taktně odmítli. Zmrdi vybíraví. Hráli jsme spolu aspoň jednou týdně a nápady lítaly vzduchem jako drony na Donbasu o pár let později.

Na konci léta jsme se po pár odehraných koncertech a signifikantně větším množství vypitých piv rozhodli nahrát album. Problém byl v tom, že nám v té době naprosto vyhovovaly půlhodinové koncerty pro začínající kapely, které nám bývaly pořadateli přisouzeny. Víc hotovejch songů jsme totiž neměli.

Během jedné z mnoha zkoušek, které v té době vypadaly jako něco mezi návštěvami hospody, ZUŠky a Amsterdamu, vytáhnul Žvejk skvělej riff. Žvejk, protože Kubo jsem mu za těch pět společně strávenejch let řekl asi tak šestkrát – na pohřbech, po rozchodech a před policajtama. Ten hudební motiv byl skvělej a Jirka se ho chytil tak, jak to umí snad jenom on. Hráli spolu pořád dokola těch pár akordů snad dvacet minut (nicméně v tom stavu těžko říct), než jsem si tam na kytaru taky něco našel. Všem nám ale bylo jasný, že tomu něco chybí.

Pauza na cigárko a kdoví co dalšího a někdo říká: “Tak si to všechno zopakujem, včetně tý nový, a serem na to, ne?” Nemám páru, jestli je to autentickej citát, ale mohl by bejt. Na to, jaká hovádka jsme byla, naše zkoušky fungovaly vlastně docela efektivně. Aspoň v tom smyslu, že z toho vždycky nakonec vylezlo něco nového, lepšího, nebo aspoň zábavného. Toho dne jsme přehráli současnej setlist a na konci si znovu dali ten žvejkovo postrockovej motiv. Pokusil jsem se do sebe vyrejt místo, něco jako refrén. Aby bylo úplně jasný, v jakým místě to cejtim, označil jsem ho jakože něco tu chybí. Nikdo neprotestoval.

Hudba tě občas dokáže vystřelit někam, kam jinými prostředky nedoletíš. Je to jeden z nejlepších pocitů, co znám. Před něj řadím asi jenom ty nejvíc soukromý a intimní věci. A možná ještě opravdu dobrý jídlo. Nebo tu vůbec nejlepší možnou knihu pro danou chvíli. Žádnou frontu na úřadě. Autentickou pizzu. A prcání, samozřejmě. Když jsme tenkrát improvizačně doletěli do otáčky motivu, kterou jsme telepaticky všichni tři považovali za poslední, přidal jsem k tomu ujistění kapele, že takhle je to dobrý a příště to doděláme. Něco tu chybí, ale máme čas. A ono to mrdalo.

Střih. Probouzí se zima. Písnička, kterou jsme (jak jinak) pojmenovali Něco tu chybí, je už pár měsíců v našem setlistu, ale hlavně je i nahraná. A to rovnou ve studiu Kamila Dandy, které se jmenuje Aluna. Dřevěná chaloupka na venkově na Jičínsku, kousek od Kopidlna, kam jsme vyrazili především díky Jirkovo skvělejm předchozím zkušenostem. Nahrávka, kterou možná znáte z desky Držím Ti pěsti, je v základu nahraná živě. Bicí, basa, hlavní vokál a jedna z mnoha kytar jsou zaznamenané tak, jak jsme to ze sebe tenkrát vyrvali. A pak přišel Covid.

Všechno se ze dne na den zavřelo a jezdit autem přes hranice okresů znamelo bejt připravenej na to, že budeš lhát jak o prachy. Vlastně nevím, co by se stalo, kdyby to nevyšlo. Asi pokuta. Každopádně tenkrát, hned na začátku toho všeho, jsme ani nechtěli pokoušet stanovené mezníky a přijali to jako fakt. Jirka měl den předtím nějaký jiný hraní, ale my se Žvejkem jsme byli naráz zavřený v nejlepší karanténě, kterou si muzikant dokáže představit. Kamilovi totiž rychle došlo, že k němu na nahrávání beztak nikdo nepřijde a že jsme si on i jeho děti mezi sebou všechny viry dávno vyměnili. A tak nám nabídnul naprosto směšnou cenu za denní pronájem studia. Karanténa snů.

I přes výprodejní cenu jsme na to ale pořád neměli prachy. Tenhle malej detail jsme vyřešili půjčkami a částečně taky fyzickou prací. Jestli do Aluny někdy zavítáte, zkontrolujte prosím betonový sloupky plotu. Nosili jsme je a zapouštěli do země s Dandou ve dvou. Nerad bych byl podepsanej pod plot, kterej nevydrží ani dekádu.

Nejen díky tomuhle barteru jsme se Žvejkem dostali příležitost hrát si s dotočenou deskou, jako bychom byli brouci v půlce šedesátek. Celé album jsme následně opečovávali podle našich nejlepších nápadů a reálnejch schopností. Jeden čas jsme jeli dokonce tak trochu na směny. Jeden editoval, aranžoval a tvořil. Druhej mezitím chrápal. Žvejk mě jednou vzbudil uprostřed mnohem hezčího snu, než jak vypadá on, se slovy: vstávej, vole, jinak toho Anděla nedostanem. Vstal jsem.

“Včela! Škoda.” pronesl jsem po hodině běhání po zahradě s mikrofonem v ruce. Do skladby přibyly další kytary, starý analogový Farfisy a taky spousta nahrávek, kterým se říká field recordings. Tou včelou jsem byl posedlej, vůbec nevim proč. A když jsem ji konečně našel a ona zabzučela, o necelou vteřinu později sepla cirkulárka pár desítek metrů od nás. Ale nevadí. Je tam. I s cirkulárkou.

S tou písničkou se stalo hrozně věcí. Opečovávali jsme ji jako tatínek s tatínkem. Obyvatelé jednoho nahrávacího studia a jednoho rozkládacího gauče. A v tomhle kreativním šílenství jsem si ve vlastním textu konečně našel význam. Totiž…jak jsem tak běhal po zahradě, infiltrovaly se do nahrávek Kamilovo děti. A já, v té době mladý chlapec prahnoucí po lásce, která jednoho dne třeba skončí aktem oboustranně vítaného rozmnožování, jsem z toho byl naměkko. Někdo tu chybí, ale snad mám čas.

Omezení pohybu v souvislosti s pandemií dvakrát posunulo křest naší první desky. Rádia naštěstí vždycky byla bezkontatkní. Už si nepamauju, proč jsme jako náš úplně první singl vybrali písničku, kterou jsme předtím dlouho používali jenom jako zvukovou zkoušku. Basa tu chybí, zpěv je moc nahlas, ale máme čas.” “Kytara chybí, kytara málo, kalytara…super – děkuju! A tak podobně. Ten text vzniknul sám od sebe a podepsat se pod jeho autorství je jako prodávat obraz vychcanej do sněhu. Doboví (si dělam prdel, je to jenom pár let nazpět) recenzenti mínili, že je to hluboký, nebo povedenej minimalismus, nebo dokonce osobitá poetika. Mám jinou teorii: Žvejkovo žvejkismus, Jirkovo cit a k tomu náhoda.

Ať už je to jak je to, Anděla jsme nedostali.

---

---

MOŽNÁ, ŽE SE POTKÁME?