ZÁPRAŽÍ

Speciální kategorii písniček pro mě tvoří ty, které jsem napsal během návštěvy u našich. V Praze jsem přes patnáct let a do Hlohové na Domažlicku se v průměru vydám ani ne jednou měsíčně. Příležitostí pobýt tam delší a potenciálně kreativní dobu jsou pro mě každoročně především Vánoce. Sice porušuju většinu pravidel, Ježíšek se v podobě nějakýho novýho textu přesto objevuje se železnou pravidelností.

Dokážu si přesně vybavit, jak vypadal papírovej blok, ve kterém je původní rukopis celého textu, i že jsem psal tučnou modrou propiskou. Byl to reklamní sešit s očky, politej od kafe a urvanou přední stranou. Na to, že byl prosinec, bylo ten den nezvykle teplo, blátivo a kdybych se zrovna probudil z kómatu, tipnul bych to spíš na začátek jara. Refrén jsem si začal broukat při procházce se psy. Tohle všechno si dokážu živě vybavit. Ale kdybyste mi u hlavy podrželi sedmdesát tarantulí, neřeknu vám, co to bylo za rok.

Psaní v prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, má neobyčejnou moc začít věci nazývat tak, jak bych se dost možná jinde neodvážil. Spím v pokoji, kde jsem spával celej osmiletej gympl a něco málo k tomu. A protože naši ho po mém přesunu do Prahy začali používat jako pokoj pro hosty, spí tam se mnou všichni, co na té matraci taky leželi. Všichni, co už si na ni nikdy nelehnou. Byť neznaboh, pokukuju při psaní těchto řádků po nebi a zdravím babičku Helenku.

Na posteli čumím na hřbety stovek přečtených knížek a obdobný množství těch, který jsem sotva otevřel. Vždycky jsem v tom pokoji trochu naměkko, nostalgickej a vděčnej za to, že zrovna já mám takhle skvělý rodiče. Slova, která pak rychle usychají v hnusným, polorozpadlým souboru cárů papírů jsou tím pádem nepřekvapivě někde úplně jinde, než ta napsaná v parku, vlaku, lese, nebo čtyřkovém pajzlu ve dvě ráno.

Čím jsem starší, tím vzácnější jsou chvíle, kdy bych něco, nebo někoho nejradši zapálil. Spalujícím, nemilosrdným plamenem vlastní domnělý spravedlnosti. V překladu do reality: Někdy si tu nezákonnou pyromanii živě představuju. Málokdy mě něco opravdu rozhodí, nebo vytočí. Pořád se to ale sem tam děje. A čím dál se koukám do minulosti, tím častěji vidím dynamit se zapálenou šňůrou. Ta nasranost je dost možná slyšet zhruba v nejednom textu. V případě Zápraží se ale potkává se zasněným pohledem někoho, kdo je aspoň na skok doma. Ten text mám rád, protože patří do kategorie, u které mám pocit, že ho napsal někdo jinej a já jsem se jenom objevil s finální verzí v ruce jako houba po dešti. Já nic. Já houba.

Ta písnička je hrozně jednoduchá, funguje jenom s akustickou kytarou a takové se nám do kapelního aranžmá vždycky dělají nejlíp. Patří taky mezi ty, které jsem dlouhé roky nevynechal na jediném akustickém koncertě a při hraní v tunelu pod Vítkovem jsem ji často zařadil hned dvakrát. Měla tak úplně všechny předpoklady pro rychlé nahrávání bez nějaké další obsáhlé produkce. A to by se nám tenkrát hodilo, protože ve studiu neúprosně platí otřepané čas jsou peníze. Jenže takhle to v hudbě nefunguje. Předpoklady nepředpoklady, práce ve studiu je něco úplně jiného, než koncert. A my jsme si navíc debutovou desku produkovali sami, protože producent jsou taky peníze.

Tak se stalo, že jsme se do toho zase jednou malinko zamotali. Byl covid a my měli ve studiu strašně moc času. K tomu si nás začalo omotávat postupující šílenství pramenící ze života ve dvou na osmi metrech čtverečních a pozvolna vyplouvající ponorka. V mezihře po prvním refrénu jsem vždycky pískal notoricky známej motiv z muzikálu Cats od L. A. Webbera. Protože – proč ne? V tunelu to fungovalo, v kavárnách to fungovalo a fungovalo to i během elektrifikovanejch koncertů kapely – tedy jakmile jsem se naučil pískat do mikrofonu trochu šejdrem, abych melodii neumlátil basovými pazvuky. Na nahrávce to ale bylo při nejlepším divný. 

Čas pro nás se Žvejkem v té době v podstatě neexistoval. Kromě naplno ohulené elektrické kytary jsme studio bez omezení používali ráno, odpoledne, večer i v noci. Byly dny, kdy jsme společnými silami na projektech odmakali i dvacet hodin. A ty nejdebilnější nápady jsme měli v noci. Ten den jsme těch brk smotali víc, než kolik sprch jsme měli v posledním týdnu. A to jsme čistotní chlapci. A tak se zrodilo něco, čemu se říká skit. Zpětně netuším, jak a proč se to tam vzalo, ale je to tam a mohli jsme problematickou pasáž konečně pustit z hlavy.

No a pak je v tom nahraná ještě Tali. Moje kamarádka tenkrát nebyla známá internetová osobnost, v její přítomnosti na nahrávce tedy těžko hledat komerční kalkul. (K tomu účelu jsem ji začal zneužívat až mnohem později). V době okolo nahrávání Držím ti pěsti jsme jí ale s Jirkou a Žvejkem produkovali EP Nelásky. Točili jsme to v domě po babičce, přes plot od mého rodného domu. Jeden večer jsme šli s Natálkou hrát s našima deskový hry, takže se s nimi seznámila až až. Věděla tedy moc dobře o radách který konkrétní mámy by měla nazpívat dvojhlas. A tak se stalo. Jo a taky to udělala zadarmo. Jak prosté, Watsone.

---

---

MOŽNÁ, ŽE SE POTKÁME?